Umírající děti nenaříkají… S úsměvem na rtech říkají něco zcela neuvěřitelného.
Práce v dětském oddělení je emočně vyčerpávající, ačkoli je tady spousta krásných okamžiků. Doktoři jako Dr. Alastair McAlpinová, jsou každý den svědky smrti mladých pacientů. Doktorka McAlpinová přiznává, že tyto okamžiky jsou velmi obtížné, ale navzdory všemu se tyto děti usmívají. Jsou veselé až do samotného konce a mluví o tom, co jim bude chybět. Nechtějí ublížit rodičům, nestěžují si a nepláčou. Co říkají?
Všechny děti se velmi bojí o rodiče, říká Dr. McAlpinová:
„Doufám, že moje maminka je v pořádku, vypadá stále smutná.“
„Táta se nemusí bát, ještě trochu a setkáme se.“
„Bůh se bude starat o maminku a tatínka, když tu nebudu.“
Pro nemocné děti je nejdůležitější čas strávený s rodinou:
"Maminka a táta jsou nejlepší!“
„Nikdo mě nemá rád jako moje máma.“
„Moje sestra mě vždycky tak objímá!“
Váží si také milých gest od jiných:
„Mým kamarádům vůbec nevadí, že mi vypadaly všechny vlasy.“
„Jane mě navštívila po operaci a ani si nevšimla jizvy!“
„Johnny mi dal polovinu sendviče, když viděl, že ten můj mi nechutná.“
„Jsem rád, že je tu se mnou i sestřička. Méně mě to bolí.“
Mnoho umírajících dětí mluvilo o jejich milých zvířatech:
„Mám rád Rufuse, jeho legrační štěkání mě baví.“
„Miluj, když ke mně přijde Ginny, přitulí se a začne příst.“
„Moje nejhezčí vzpomínka je, když jsme byli s Jakim na pláži a v tlamě mi nosil mušle.“
