Nikdo nechtěl věřit jen 7letému chlapci a kvůli tomu došlo k tragédii. Jeho poslední slova jsem nečekala.
„Mám stále horší známky a moji rodiče mě kvůli tomu bijí stále častěji. Neustále se snažím učit, ale nedokážu se soustředit a nic si zapamatovat. Minule se mi něco ve škole povedlo. Měli jsme nakreslit naše největší přání. Jiné děti kreslily kola, počítače, hračky, ale já ne.
Nakreslil jsem mámu, tátu a sebe - jsme spolu a usmíváme se. Mým největším přáním je rodina a také, aby mí rodiče na mě byli pyšní.
Celá třída se mi smála. Plakal jsem a plakat začala i paní učitelka.
Dostal jsem špatnou známku a věděl jsem, že na mě budou rodiče znovu křičet. Bál jsem se vrátit domů, proto jsem přišel později. Máma zuřila. Udeřila mě tak, že jsem upadl na židli a pak na zem. Když jsem ležel, kopnula mě do hlavy. Byla velmi rozčílená a táta ještě víc. Uhodil mě do obličeje a křičel, že jsem zmetek a neměl jsem se nikdy narodit. Chtěl jsem se tátovi omluvit a přísahat, že se změním, ale ztratil jsem vědomí. Probudil jsem se až v nemocnici.
Nemohl jsem hýbat dalším prstem, byl to tak divný pocit! Viděl jsem, jak jiní rodiče navštěvovali své děti. Moji nemohli přijít. Asi mě vůbec nemají rádi. Přísahal jsem, že se změním a budu lepší.
Nevím proč, ale znovu jsem u srdce pocítil bolest. Stalo se to poté, co mě pustili z nemocnice. Učitel zavolal do školy záchranku. Nevím proč, ale hrozně jsem se bál. Přál jsem si, aby za mnou přišli rodiče, ale oni nikde. Chtěl jsem si s nimi promluvit, říct jim o všem, omluvit se. Tak moc jsem chtěl, aby mě začali milovat. Napsal jsem jim tedy dopis:
