10letý kluk nechce jít spát, protože se bojí, že umře. To, co jeho matka napsala poté, co pořídila tuto fotografii, dojímá k slzám.
Pro rodiče neexistuje nic horšího, než sledovat utrpení svého dítěte. Jessica Medingrová z Texasu každý den už od roku 2012 bojuje o život svého malého syna. Drake má leukemii.
Některé z vás může tento příběh bolet. My si ale myslíme, že o utrpení rodin se mluví málo. Právě díky tomuto příběhu budeme schopni projevit více empatie.
Drake musel prodělat několik operací, mnoho krevních transfuzí a chemoterapii. Jeho bolest jde jen stěží popsat. Zdálo se, že nemoc je na ústupu. V dubnu 2016 se mohl znovu věnovat sportu - hrál fotbal, který byl jeho vášní. Bohužel mu o 6 měsíců později diagnostikovali rakovinu varlat a noční můra se vrátila.
Jessica svému synovi pořídila množství fotek, poslední 2 ale dojaly všechny. Žena je na internetu sdílela i navzdory tomu, že věděla, že ji čeká vlna kritiky. Z tohoto důvodu napsala:
„Tyto fotografie sdílím všem, kteří bojují s rakovinou, čeká je nebo mají za sebou chemoterapii. Chci vám říct něco velmi bolestného, ale zato pravdivého.“
„Tuto fotografii jsem pořídila dnes ráno a dřív, než začnete křičet a psát komentáře typu: Jak jste jen mohla sdílet fotografii svého syna v plence, nebo něco podobného. Musíte nejdřív vědět 2 věci:
1. Neukazuji nic víc, co byste nemohli vidět například na pláži.
2. Ne vždy je život krásný jako z filmu, nebo jak by se to mohlo některým idealistům zdát.
Život je bolestný a nemoci ničí lidi.
Dnes ráno jsem pomohla Drakeovi dostat se do koupelny. Ano, nosí plenku, protože v 75 % dne nemá sílu ovládat základní fyziologické potřeby. Zůstala z něho jen kost a kůže. Musím ho doslova žebrat o to, aby k večeři snědl JEDNU fazoli, nebo aby za celý den vypil JEDNU sklenici vody.
Víte, jaké to je, když chce syn s vámi spát v jedné posteli, ve které se bojí zůstat sám, kdyby se něco stalo? A to „něco“ znamená, že umře. Dovedete si představit rozhovor s 10letým dítětem, které se vás ptá, jestli na něho čeká tatínek a jestli si s ním bude moct povídat nebo si hrát?
Někdy je slabý natolik, že nedokáže celý den vstát z postele. Většinou je na invalidním vozíku. Když si povídáme, usne - nemoc ho velmi vyčerpává. Často zvrací, i navzdory tomu, že nic nejedl. Nepočítám to obrovské množství léků, které musí brát a které jsem mu nanutila společně se lžičkou jogurtu. Čím dál, tím častěji mi říká: MAMI, JÁ SE Z TOHO NEDOSTANU. V takových okamžicích si nepřeje, aby se ho kdokoliv dotýkal, protože ho všechno bolí. Každý den žebrá o morfium. Každý den mi opakuje, že má strach, že se nedožije svých 11. narozenin. Tehdy mu řeknu, že budu bojovat za něho, když on nebude mít dostatek sil. Máme jen jeden druhého.“
