17letý kluk si vypnul telefon a skočil pod vlak. O několik měsíců později jeho matka napsala celou pravdu.
Při pohledu na fotografie 17letého Felixe Alexandra z anglického města Worcester by nikdo nebyl řekl, že tento kluk už léta trpěl. Typický, věčně usmívavý, mladý kluk – to je to první, co lidi napadne. Pravda je ale někde úplně jinde. Nejbližší těchto lidí (rodiče, učitelé, spolužáci) si často ani neuvědomují, že jsou jen krok od smrti. Felix byl tak deprimovaný, že spáchal sebevraždu.
Přečtěte si dopis jeho matky. Může někomu zachránit život.
Všechno se změnilo, když začal Felix chodit do nové školy. Vzali ho na prestižní King\'s School, kde byli všichni jeho spolužáci závislí na počítačové hře „Call of Duty: Moder Warfare 2“. Rodiče chlapci zakázali hru hrát, protože podle nich podporuje agresivní a asociální chování. Rychle se ukázalo, že měli pravdu. Spolužáci se klukovi začali posmívat a později ho v škole i šikanovat. Pak se začaly i kyberšikana (neboli šikanování přes internet) a urážlivé SMS zprávy. A to byl pouze začátek…
3 léta musel chlapec snášet vyhrožování a slovní útoky. Spolužáci ho začali urážet i na internetu. Nakonec ho rodiče zapsali na jinou školu, bylo však už pozdě.
Felix začal věřit tomu, že je nula, která za nic nestojí a nikomu na něm nezáleží. Nechtěl poznávat nové lidi, trpěl depresí.
Jeho rodiče doufali, že změna prostředí mu jen prospěje. Chlapec ale potřeboval pomoc odborníka. Té se mu ale nedostalo a 27. dubna ukončil svůj život skokem pod vlak.
Jeho matka napsala po jeho smrti dopis, který pomůže jiným lidem bojovat proti šikaně:
„27. dubna 2016 si náš milovaný syn vzal život. Bylo mu teprve 17 let. Udělal to proto, že už neviděl žádné jiné řešení. Jeho sebeúcta byla během několik let trvající šikany zničená.
Začalo to tím, že nezapadl do kolektivu. Pak ho začali šikanovat i na internetu. Lidé, kteří Felixe neznali, měli tu drzost ho urážet a shazovat strašným způsobem. Neměl žádné kamarády, každý se přece bál přiblížit k nejnenáviděnějšímu chlapci na škole.
Škola pro něho představovala strašlivá muka. Nakonec jsme ho zapsali na jinou, byl však velmi skeptický. Už tehdy měl pocit, že je k ničemu a my jsme mu nedokázali pomoct.
Zdálo se, že si ve škole našel nové přátele, učitele ho chválili. Byli jsme šťastni, ale... předchozí negativní zkušenosti ho zasáhly natolik, že tu změnu nebyl schopen uvidět. Nedokázal pochopit, kolik lidí ho opravdu miluje a je pro ně důležitý.“
