Krátce před smrtí napsala tato stařenka dopis, ve kterém stálo, kým ve skutečnosti je. Když ho našla sestřička, zcela ztratila řeč…
Každý den v pečovatelských zařízeních umírá tisíce důchodců. Poslední chvíle života netráví v kruhu rodiny, nikdo je nedrží za ruku, nikdo nepláče, nikomu se po nich nestýská a oni jsou si toho bohužel vědomi. Někdy se stává, že staří a osamělí lidé se vzdají smrti už během života. Příkladem je tato žena, která napsala krátce před smrtí dopis. V něm vysvětluje, proč byla po celý svůj život zahořklá, věčně naštvaná, místy apatická stařena, kterou bylo potřeba buď v tichosti tolerovat, nebo ji úplně ignorovat…
Když po její smrti sestřička našla v jejím pokoji dopis, měla výčitky svědomí. Dalo se tomu předejít. Víme, jak postupovat!
„Koho vidíte, když se na mě podíváte, mé drahé ošetřovatelky? Koho vidíte?
Co si myslíte při pohledu na mě?
Nechte mě hádat… zahořklá stařena, otrávená životem, navíc ještě ne příliš chytrá. S divnými zvyky a nepřítomným pohledem.
Stařena, které z rukou padá jídlo a která nikdy nic neříká. Věčně podrážděná stará bába… šeptaly jste si o mně. Ano, slyšela jsem vás: „Kdyby se alespoň pokusila být milejší.“
Myslíte si, že o ničem nevím a že nic nechápu. Tím spíš, že neustále ztrácím věci, nebo si nemůžu vzpomenout, jestli to byla nebo nebyla moje ponožka.
Dobře víte, že si se mnou můžete dělat, co chcete, že stejně nebudu protestovat.
Podle vás je mojí celoživotní náplní jen dlouho se koupat a trochu déle si hrát s jídlem.
Co si o mně tedy myslíte? Vidíte to? Teď nadešel čas otevřít vám oči, má drahá ošetřovatelko, protože jste se na mě nikdy pořádně nepodívala. Vždy jsem vám říkala, jaká doopravdy jsem. Vždy když jste mě prosila, abych něco udělala, nebo abych něco snědla.
Jsem 10letá holčička, která má milující rodiče, bratry i sestry.
16letá holka, která je smutná, protože sní o velké, nedosažitelné lásce.
20letá dívka, šíleně zamilovaná a odhodlaná zaslíbit se někomu do konce života.
Jako 25letá žena, už mám své vlastní děti, které se snažím vychovávat nejlíp, jak to jen jde a kterým chci poskytnout bezpečný a milující domov.
Teď je mi 30 let a mé děti tak rychle rostou… začínají si vytvářet pouta s jinými, zatímco ty naše slábnou.
Je mi 40 a mé děti jsou už dospělé a vyletěly z hnízda.
Ještě stále však po mém boku stojí můj úžasný manžel a tak mám důvod ke štěstí.
Teď mě něco dostalo na kolena. Můj manžel umírá. Moje jediná láska.
Dívám se do budoucna a… nic tam nevidím.
Moje děti mají své vlastní děti. Já žiju ze vzpomínek.
Už jsem stará. Stáři je hrozné. Někdy se sama sobě ve svém věku vysmívám jako idiot. Mé tělo už dávno ztratilo svoje kouzlo a půvab. Už nejsem silná.
Jsem jako kámen, ve kterém ještě bije srdce.
