Dívka seděla vedle svého umírajícího dědečka. Když se otevřely dveře, nemohla uvěřit, kdo v nich stál!
Opravdové přátelství dokáže víc, než si někdy uvědomujeme a právě tento příběh je tomu důkazem. Vypráví o něm dnes již dospělá vnučka, která každou sobotu doprovázela svého dědečka na procházce i navzdory tomu, že její matka tím nebyla nadšená. Myslela si, že dívka jako ona by měla trávit více času se svými vrstevníky, ale ona věděla své. Až po letech se ukázalo kdo měl pravdu.
„Každou sobotu jsme společně s dědečkem chodili pozdravit jeho známých do domova důchodců. Mé mámě se to ale nelíbilo – říkala mi, že ztrácím čas a měla bych ho více trávit se svými vrstevníky, ale přece jen byl pro mě důležitější dědeček. Vždycky mi opakoval, že „Když člověk navštěvuje nemocných, dodává jim sílu žít.“... Nikdy na tu větu nezapomenu!
V domově bydlelo mnoho osob, ale nejvíc si pamatuji na Johna – Kuchtíka, Elisu – Babičku, Simona – Písničkáře a Viktora – Šklebíka. Každý z jeho kamarádů měl nějakou přezdívku, která vyjadřovala charakteristický rys každého z nich. John miloval vaření, Elisa byla opravdu roztomilou a úžasnou babičkou, Simon by mohl prozpívat klidně i celičký den a Viktor se tomu všemu jenom přihlížel a šklebil se. Atmosféra v domově byla velice příjemná a vždycky když jsme zavítali na návštěvu, radost na obličejích všech lidí bylo hodně vidět...
„Když člověk navštěvuje nemocných, dodává jim sílu žít.“
Prošlo mnoho času a můj dědeček onemocněl. V sobotu jsem nevěděla co dělat, protože dědeček mi nemohl dělat na procházce společnost. Vzpomněla jsem si ale na jeho slova – NIKDY NEDOVOL ABY COKOLIV BRÁNILO DŮLEŽITÝM VĚCEM V TVÉM ŽIVOTĚ. Rychle jsem se oblékla a běžela do domova.
Hned se mě ptali na dědečka a řekla jsem jim, že je v nemocnici. Ta zpráva pro ně byla velice zdrcující. Když jsem se vrátila domů, ukázalo se, že volali z nemocnice – dědečkův stav se rapidně zhoršil. Lékaři mu dávali týden života...
Sedla jsem si na okraj postele a začala se s ním pomalu loučit. Jen pouhé dýchání mu způsobovalo potíže. Moje matka nemohla přestat plakat...
V to samé odpoledne do pokoje dědečka přinesli mnoho květin a zdravotní sestra mi řekla, že měl návštěvu. Moje máma se zatvářila udiveně, ale než se stačila otočit, já jsem už dávno věděla, kdo se za chvíli objeví: John – Kuchtík, Elisa – Babička, Simon – Písničkář a Viktor – Šklebík."
„Kde je ten večírek?” to byla jejich první otázka a dědeček se, i když s obtížemi, usmál. Jeho přátelé dostali speciální povolení k návštěvě dědečka. John upekl koláč, Simon začal hrát na kytaru a všichni jsme zpívali. Elisa – Babička se sebou vzala taky dvě vnučky, Anne a Joyce. Viktor seděl potichu vedle dědečka a držel ho za ruku. Byli jsme spolu skoro čtyři hodiny a ani jsme nevěděli jak ten čas rychle letí.
Prošel jeden den, pak další, a dědečkovi se začalo vracet zdraví. Prošly dva týdny, pak tři a dědeček začal chodit. Dokázal sám jíst a chodit na záchod. Nikdo z lékařů tomu nemohl uvěřit.
Lékaři mluvili, že je zázrak, že dědeček vůbec přežil a pak... ho propustili z nemocnice domů. Vidět tento zázrak na vlastní oči bylo jednoduše něco úžasného. Dědeček se uzdravil s pomocí svých přátel. Je to jasné, protože...
„Když člověk navštěvuje nemocných, dodává jim sílu žít!“
Inspirující příběh!
