Do taxíku nastoupila starší paní. Řidič nemohl uvěřit, co mu řekla.

Před dvaceti lety jsem se živil jako taxikář. Byl to život kovboje, hazardéra, někoho, kdo nad sebou nechce mít šéfa. Byl to život plný nepřetržité akce a vzrušení jako házení kostkou pokaždé, když někdo nastoupí do taxíku.

To, co jsem si neuvědomil, než jsem se rozhodl tuto práci vykonávat, bylo, že je to jako býti knězem. Když jsem pracoval na nočních směnách, můj taxík se stal zpovědnicí na kolech. Cestující nastoupil, seděl za mnou v naprosté anonymitě a povídal mi o svém životě.

Byli jsme jako cizinci ve vlaku, putující přes noc a odhalující svá tajemství, které bychom za dne nikdy neodhalili. Potkával jsem osoby, jejichž životy mě fascinovaly, polidštily, pobavily a dotkly. Ale žádný z těchto příběhů mě nedostal tak, jako příběh jedné ženy, kterou jsem vezl jednu teplou srpnovou noc.

Zavolali si mně z malého, cihlového domu v klidné části města. Předpokládal jsem, že tam jedu pro nějaké pařmeny, či někoho, kdo se právě pohádal s milencem nebo někoho, kdo jede na ranní směnu v továrně v průmyslové části města.

Když jsem dorazil na místo, v budově se nesvítilo žádné světlo, s výjimkou jednoho okna v přízemí. V takových případech řidiči obvykle troubí jednou nebo dvakrát, čekají a poté odjíždí. Příliš mnoho nezajímavých situací by mohlo čekat na řidiče, který by měl vstoupit do neosvětlené budovy ve 2:30 ráno.

Ale také jsem viděl spoustu osob, kteří žijí v chudobě a jejichž jediným dopravním prostředkem do zaměstnání byl taxík. Když nehrozí žádné nebezpečí, vždy vycházím pro spolujezdce ke dveřím. Došlo mi, že možná někdo potřebuje mou pomoc. Nechtěli byste, aby jiný řidič udělal totéž, když by si taxík zavolala Vaše matka nebo otec? Tak jsem šel ke dveřím a zaklepal.

"Chviličku!", ozval se tichý hlas starší ženy. Slyšel jsem zvuk nějakého předmětu vlečeného po podlaze. Po dlouhé přestávce se dveře otevřely. Stála přede mnou nízká asi 80-letá žena. Měla na sobě kartounové šaty a klobouček se síťkou, s čím se dneska setkáte spíše v obchodě s kostýmy, sekáči nebo filmu z 40-tých let. Vedle něj stál malý nylonový kufřík. Ten, který dříve nejspíše táhla po podlaze.

Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Veškerý nábytek byl zakrytý fólií. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky. V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.

"Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?", požádala mě. "Potřebuji být chvíli sama. Poté pro mě prosím přijďte a pomozte mi sejít dolů. Nemám příliš mnoho síly."

Vzal jsem kufr do auta a zase jsem se vrátil, abych ženě pomohl. Chytla mě za ruku a šli jsme pomalu ke kraji. Stále mi děkovala za mou laskavost. "To nic není," odvětil jsem. "Snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce".

"Jsi dobrý kluk", řekla. Její chvála a obdiv mě přiváděly do rozpaků. Když jsme se konečně dostali k autu, dala mi adresu a požádal mě, jestli můžeme jet skrze centrum?" "Není to nejkratší cesta," řekl jsem. "To nevadí," řekla. "Nikam nespěchám. Jedu do hospice".

Podíval jsem se do zpětného zrcátka a viděl jsem, jak její oči zářily. "Nemám už žádnou svou rodinu," pokračovala. "Můj lékař mi říká, že bych tam měla jít. Nezůstává mi už moc času."

Pomalu jsem vypnul taxametr. "Jakou cestou byste chtěla jet?", zeptal jsem se. Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde kdysi žila se svým manželem. Požádala mě, abych se zastavil před skladem nábytku, v němž se dříve nacházel taneční sál, kam chodila tančit jako malá holka.

Občas mě požádala, abych se zastavil před nějakou budovou a přitom zírala do tmy, aniž by něco řekla. Když se na obzoru objevily první sluneční paprsky, náhle řekla. "Už jsem unavená. Asi pojedeme."

Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Dva sanitáři se přiblížili k autu, jakmile jsme zastavili. Aniž by počkali na mě, otevřeli dveře a pomohli ženě vystoupit. Byli pečliví a svéhlaví, sledovali každý její pohyb. Museli ji čekat. Možná jim volala předtím, než jsme odjeli. Otevřel jsem kufr, a zanesl malý kufřík do dveří. Žena už seděla v pojízdném křesle. "Kolik vám dlužím", ptala se, když vytáhla kabelku.

"Nic", řekl jsem.

"Vždyť si musíte vydělávat na živobytí", namítla. "Mám i jiné pasažéry", řekl jsem jí.

Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně objala.

"Daroval jsi staré ženě trochu štěstí", řekla. "Děkuji ti".

Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života. Během této změny jsem nebrala více cestujících. Jel jsem bezcílně ztracen v myšlenkách. Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den skoro ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat, než skončí směnu? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel? Co kdybych byl ve špatné náladě nebo bych s ní vůbec nechtěl mluvit? Kolik podobných chvil jsem už promeškal?

Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost. Když mě žena objala a řekla mi, že jsem jí udělal radost, měl jsem pocit, že jsem tady jenom kvůli ní.

Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.

Tento příběh se skutečně odehrál, a řidič se jmenoval Kent Nerburn. Svoje dobrodružství popsal v jednom z příběhů ve své knížce vydané v roce 1999. Sdílej ho se známými a rodinou.