Nervózní muž křičel na holčičku. O 4 týdny později, když dostal dopis, toho litoval.
Tento příběh je jedním z těch, které kolují po internetu již dlouhou dobu. Je dost možné, že byl populární ještě před jeho vznikem. Existují také verze, ve kterých je hlavní hrdinkou žena. Tak nebo onak, tento příběh poukazuje na to, že když jsme smutní a frustrovaní, často zapomínáme na problémy jiných lidí. Holčička z příběhu nás proto učí, že bychom měli vždy myslet i na pocity ostatních.
Když jsem ji poprvé potkal na pláži nedaleko mého domu, bylo jí 6 let. Na pláž jdu vždycky, když se mi v životě děje něco špatného. Holčička stavěla hrady z písku nebo něco takového a já jsem se díval na ni a na moře.
- Ahoj – řekla mi.
Přikývl jsem na pozdrav. Neměl jsem ani nejmenší chuť si povídat s nějakým děckem.
- Stavím si. – dodala.
- Vždyť vidím. Co to je? - zeptal jsem se i když mě to vůbec nezajímalo.
- Ani nevím. Jen mám ráda dotek písku.
To nezní vůbec špatně, pomyslel jsem si a zul si boty. Nad hlavou nám přeletěl pták - racek.
- Pro štěstí! – řekla holčička.
- Co je pro štěstí?
- To je racek pro štěstí. Moje maminka vždycky říká, že ptáky přinášejí štěstí...
Racek letěl dál. Jen tak sám pro sebe jsem si řekl: „Sbohem štěstí, vítej žalu.“ Poté jsem se otočil a kráčel pryč.
Cítil jsem se hrozně. Můj život byl vzhůru nohama.
- Jakpak se jmenuješ? - nedala se odbít holčička.
- Robert. – odvětil jsem – Robert Peterson.
- Já se jmenuji Wendy. Je mi 6 let.
- Těší mě, Wendy.
- Vy jste ale legrační, pane P. – zachichotala se.
I navzdory špatné náladě jsem se kráčejíc taky začal smát. Za zády jsem slyšel její holčičí chichot.
- Přijďte zas! – křičela – Uděláme si další šťastný den!
Během následujících několika týdnů jsem musel řešit mnoho problémů, navíc jsem ještě pečoval o nemocnou mámu. Jednoho rána svítilo slunce a napadlo mi, že bych potřeboval vidět racka pro štěstí. Oblékl jsem se a šel na pláž.
Na místě byl božský klid. Společnost mi dělal jenom chlácholivý zvuk mořských vln. I když foukal studený vítr, rozhodl jsem se projít abych získal zpátky svou ztracenou rovnováhu.
- Ahoj, pane P. - uslyšel jsem její hlas – Nechcete si se mnou hrát?
- Jakou hru? - marně jsem se pokoušel zakrýt podráždění
- Nevím. Znáte nějakou?
- Co takhle si zahrát šarády? - zeptal jsem se sarkasticky.
- Nebo pojďme na procházku.
Při pohledu na ni jsem si všiml, že je až neobvykle křehká.
- Kde bydlíš? - zeptal jsem se
- Tady, nedaleko. – ukázala na plážové domky
Zvláštní, vždyť je zima, pomyslel jsem si.
- A kam chodíš do školy?
- Nechodím do školy. Mamka říká, že máme prázdniny.
Kráčeli jsme společně po pláži. Pusa Wendy se ne a ne zamknout, ale stejně jsem byl v myšlenkách někde úplně jinde. Když jsme se loučili, řekla mi, že to byl moc šťastný den. Kupodivu jsem se taky cítil líp a s úsměvem jsem přikývl.
O tři dny později jsem s nesmírným žalem v srdci přiběhl na pláž. Nechtěl jsem tam potkat Wendy. Na malou chvíli se mi zdálo, že jsem před jedním z domků spatřil její mámu. Chtěl jsem za ní jít a říct jí, ať lépe pečuje o své dítě.
- Poslyš, jestli nemáš nic proti, - řekl jsem když ke mně přišla Wendy – rád bych tady zůstal osamotě.
Byla velmi bledá a zdálo se, že dýchá jenom s velkou námahou.
- Proč? - zeptala se mě.
Postavil jsem se před ni a začal křičet:
- Protože dnes mi zemřela matka! - v té chvíli mě napadlo: „Bože můj, proč jí něco takového vůbec říkám?“
- Ach tak, – odpověděla tiše – to musíte mít tedy špatný den.
- Ano – řekl jsem. I včera, i předevčírem. Odejdi, prosím.
- Bolelo to? - zeptala se.
- Co že bolelo? - byl jsem rozzlobený na ni i na sebe.
- Bolelo to, když umírala?
- No jasně, že bolelo! - nevydržel jsem. Nevěděl jsem, co chce slyšet a byl jsem příliš pohroužený do ponurých myšlenek a pocitů. Odešel jsem.
Přešel měsíc, možná i víc než jsem znovu navštívil pláž. Nikde nebyla. Měl jsem výčitky svědomí a styděl se. Konečně jsem si přiznal, že mi ta malá prostořeká holčička neskutečně chybí. Šel jsem k domku kde zřejmě bydlela a zaklepal na dveře. Otevřela mi mladá žena s vlasy barvy medu.
- Dobrý den, jmenuji se Robert Petersona hledám malou holčičku, která si vždycky hrála na pláži. Dnes ji nemohu nikde najít.
- Ach tak, Pane Petersone. Pojďte dál, prosím. Wendy mi o vás hodně vyprávěla. To kvůli mně vás věčně obtěžuje. Prosím promiňte mi, pokud vám to vadí.
- Ale kdepak! Je to úžasné dítě. – řekl jsem a uvědomil si, že taková Wendy opravdu je.
- Wendy minulý týden zemřela, Pane Petersone, na rakovinu. Zřejmě vám neřekla, že je nemocná.
Byl jsem v šoku. Zalapal jsem po dechu a musel si sednout.
- Milovala pláž a když po mně chtěla abychom sem přišli, nemohla jsem říct ne. Cítila se tady mnohem líp. Většině dnů strávených zde říkala, že jsou to šťastné dny. V posledních týdnech se její stav začal rapidně zhoršovat. - hlas se jí zachvěl. - něco vám tady nechala... kdybych to jen mohla najít... Prosím, počkejte chvilku, než to najdu.
Přikývl jsem a cítil se jako pitomec. Přemýšlel jsem, co jí říct na to, co mi sdělila před chvílí. Podala mi obálku, na které bylo napsáno „Pan P.“. Uvnitř byl veselý obrázek namalovaný pastelkami v jasných barvách. Žlutá pláž, modré moře a bílý pták. Na obrázku bylo napsáno: "Malý racek, který ti přinese štěstí".
Nemohl jsem se ubránit slzám, které se mi začaly valit po tváři a mému srdci, které zapomnělo milovat, se v okamžiku ulevilo.
Objal jsem Wendinu mámu.
- Je mi to moc líto. Opravdu líto. – pošeptal jsem jí.
Stáli jsme uprostřed pokoje a plakali. Zarámovaný obrázek dodnes visí v mém pokoji. Šest slov, každé jedno pro každý rok jejího života. Dárek od holčičky s očima barvy moře a jasnými vlasy je pro mě symbolem odvahy, vyrovnanosti a bezpodmínečné lásky. Dárek, který mi navždy bude připomínat dítě, které mě naučilo milovat.
Tento příběh poukazuje na to, že když jsme smutní a frustrovaní, často zapomínáme na problémy jiných lidí. Holčička z příběhu nás proto učí, že bychom měli vždy myslet i na pocity ostatních.
Sdílejte to!
